PETR SÍS

SMUTEK MALÉHO PRINCE

Antoine de Saint–Exupéry je známý jako autor knihy Malý princ, zároveň ale patřil k průkopníkům letecké pošty, za druhé světové války v poušti zachraňoval sestřelené piloty a fotografoval pozice nacistů. Jeho příběh včetně posledního letu, z něhož se nevrátil, vypráví nová obrázková kniha Pilot a Malý princ od světoznámého českého výtvarníka Petra Síse.

Na dvorku rodinného domu v pražské Nerudovce sedí výtvarník Petr Sís a listuje zápisníkem, který nyní po sedmadvaceti letech poněkolikáté překonal oceán. „Francouzský pilot létající s poštou z Afriky. Každý den se musel hlásit americké tajné službě. Byl z toho smutný, cítil se uprostřed New Yorku osamocen, tak si vymyslel nakonec Malého prince,“ čte Petr Sís poznámky, které si roku 1987 zapsal jeho otec, režisér a dokumentarista Vladimír Sís, když syna navštívil v exilu v New Yorku.

Právě tato návštěva a při ní náhodné objevení domu, v němž za druhé světové války Antoine de Saint–Exupéry krátce žil, vedly Síse k tomu, aby o letcově životě nakreslil knihu. Na jaře vyšla anglicky, nyní ji pod názvem Pilot a Malý princ vydalo nakladatelství Labyrint v češtině. A v Sísovi, jenž nyní česky hovoří poprvé po několika měsících, vyvolává setkání s mateřštinou vzpomínky. „Když jsem si do New Yorku nechal poslat původní český překlad Malého prince, oživilo mi to zapomenuté pocity z hlubokého dětství,“ vypráví.

TAKŽE Z ČEŠTINY SE PRO VÁS STÁVÁ JAZYK VZPOMÍNEK?

Ještě pořád přemýšlím česky, ale s manželkou se dorozumíváme anglicky. A teď, když obě děti odešly studovat, pro mě těch setkání s češtinou ubývá. Letos je to třicet let, co jsem se nastálo usadil v New Yorku, a pomalu se v tom čase začínám přestávat orientovat. Orientuju se podle knížek, toho, na jakém příběhu jsem tehdy zrovna pracoval, kdy se narodily děti. Každou dobu si spojuju s nějakou emotivní vzpomínkou.

MÁTE S NĚJAKOU SPOJENÉHO I MALÉHO PRINCE?

Hned s několika. Jasně si vybavuju, jak za mnou ve dvanácti přišel otec a řekl: Tahle knížka je výjimečná. V tom věku jsem byl z Malého prince nadšený, bral jsem ho jako příležitost, jak popustit uzdu představivosti, začít snít o místech, která jsem si neuměl geograficky začlenit. Byl to velký katalyzátor fantazie, objev úplně nového světa.

A TAK TO ZŮSTANE?

Ne, jiný pocit se dostavil zhruba před těmi třiceti lety, kdy jsem se v Los Angeles rozhodoval, jestli v Americe zůstanu, a znovu jsem tehdy Malého prince otevřel. Najednou to pro mě byl příběh o pilotovi, který ztroskotá, ale svojí houževnatostí se z té situace dostane někam jinam. Bral jsem to jako povzbuzení, že se nemám bát nového prostředí, protože i v něm si člověk může proklestit cestu. Nakonec jsem Malého prince ještě znovu po letech četl už svým dětem a tehdy poprvé na mě dolehlo, jak je ta knížka děsně smutná.

NESOUVISÍ TO I S VAŠÍM OTCEM?

Už je to třináct roků, co tatínek umřel, a já jsem přesto zase nakreslil knížku, kterou s ním mám spojenou. On byl například velký Ujišťovátor. Věčně jsem mu ze Států volal s nějakými pochybami, ptal jsem se, kde mám vzít odvahu, abych kreslil dětské knížky v zemi, o jejíchž pocitech nic nevím. A on mě vždy ujišťoval, že to dělám správně a ať se řídím jen sám sebou. Tohle mi chybí. Teď mi navíc po sedmadvaceti letech v Americe zemřela redaktorka, se kterou jsem dělal všechny knihy, a tak se mohu radit už jen s manželkou a s dětmi. S tím přichází i změna návyků. Například si stále kreslím víc a víc variant každého obrázku a je pro mě pořád obtížnější se rozhodnout, který použiju. Když pak usínám, neustále si ty obrázky rovnám v hlavě.

PŘITAHOVALO VÁS NA SAINT–EXUPÉRYM, ŽE SE PODOBNĚ JAKO VY OCITL V EXILU?

Velice. Ten jeho americký exil za druhé světové války trval pouhé dva roky, a přesto byl traumatický. Bylo to poprvé v životě, kdy tenhle doposud profesionální pilot nelétal, a zoufale mu to chybělo. Neustále se Američanům, a dokonce i jejich tajné službě hlásil, že chce zpátky do kokpitu. Protože v Americe už ale jeho dřívější knihy nazvané Let do Arrasu a Země lidí patřily k bestsellerům, Američané ho coby slavného spisovatele chtěli držet v bezpečí, nestáli o to, aby nasadil svůj krk ve válce. Jenže Saint–Exupéry se přidal k hnutí takzvaných Svobodných Francouzů, začal znovu létat a říkal si o stále nebezpečnější mise. Jednou ho s letadlem poslali vyfotografovat vzdálené německé pozice, on změnil kurz a nad Pádskou nížinou v Itálii pořídil zcela jedinečné záběry. Místo pěti měl těch letů nakonec osm a z toho posledního se již nikdy nevrátil.

VNÍMÁTE HO JAKO SMUTNOU POSTAVU?

Vnímal ho tak otec a já to po něm asi trochu převzal. Saint–Exupéry býval ve Francii před válkou velmi oblíbený, chodíval po kavárnách, vyprávěl historky. Pak se ale ocitl v cizí zemi, kde ho nikdo neznal a nikdo mu nerozuměl. Exilové skupiny Francouzů ho na své večery nezvaly, tradovalo se totiž, že Saint–Exupéry je na jakési listině kolaborantů s nacistickým režimem ve Vichy. Stejně tak ho příliš neuznávali doboví francouzští spisovatelé, s lidmi typu Alberta Camuse se jeho poetika míjela. Nadto nemluvil anglicky, kdežto jeho nejbližší přítelkyně pro změnu neuměla slovo francouzsky. Zkrátka a dobře, musel být dost na okraji. Právě v takové situaci napsal Malého prince a já to v té knížce hrozně silně vnímám.

JAK SE TO V NÍ PROJEVUJE?

Zaprvé v jeho pojetí univerzálního lidství, podobném, jaké na mě dýchá třeba z knih Romaina Rollanda, snad až utopického socialismu. Ale zároveň je v tom i jakýsi romantismus předminulého století. Saint–Exupéry ve svém letadle rozváží poštu, dívá se na vzdálená světla dole na zemi a představuje si, jak budou všichni svorně žít v míru. Přestože už na konci první světové války musel vidět, jak jsou letecké souboje kruté, zjevně pořád považoval piloty trochu za rytíře. Zakládal si na tom, že musí vyletět v určitou hodinu, dovézt poštu a včas se vrátit, na tom, že je na něj dobrý spoleh. Psaní pro něj bylo vlastně druhořadé, možná jen důsledkem samoty, jaká se mohla dostavovat v kokpitu. On byl totiž hrozně velký...

VELKÝ?

Měřil přes dva metry, na což tehdejší kokpity vůbec nebyly stavěné. Pochybuju, že si ve vzduchu mohl vůbec natáhnout nohy. A samozřejmě, jak je to i v mé knize, Saint–Exupéry se svými letadly celý život padal. Neustále havaroval, vždycky si něco zlomil. Ještě se ani neoklepal a už ho to táhlo zase na oblohu.

TO JSTE VY SÁM NIKDY NEMĚL?

Fyzickou potřebu létat? To ne. Ale se mnou je to stejné, jako když jsem kreslil knihu o Galileovi a líbila se mi na tom nejvíc ta představa, jak Galileo dalekohledem pozoruje hvězdy. Stejně tak jsem si teď představoval Saint–Exupéryho, jak z kokpitu pozoruje západ slunce a touží o tom napsat. Já to všechno vždy trochu vidím jako ve snu.

NESOUVISÍ TO S DOBOU VAŠEHO DOSPÍVÁNÍ, S PRVNÍMI CESTAMI NA MĚSÍC?

Pamatuju si samozřejmě, jak jsme se školou u Národního muzea vítali Gagarina. Většinou to přinášelo úlevu, že se místo vyučování jde mávat politikům. Gagarin byl ale jiný, v podstatě sympatický člověk, to, co dokázal, mě opravdu fascinovalo. Až po letech jsem zjistil, že Gagarin mimoděk v Americe odstartoval revoluci v dětské literatuře. Sotva se totiž Rusové dostali na oběžnou dráhu, Američané se vylekali, že jsou pozadu, a začali ve velkém financovat i vzdělávací literaturu. Aby ty příští generace měly jistý náskok. Když jsem v osmdesátých letech v Americe kreslil své první knížky pro děti, pořád jsme s mým vydavatelem z těch grantů čerpali.

JAK TO JE DNES?

Po letech, kdy si malí nakladatelé mohli dovolit vydávat i umělecky orientované knihy pro děti, ba to dokonce brali jako prestiž, se situace změnila. Trh se vrátil do rukou velkých korporací, nastoupily elektronické knihy a všichni se snaží přežít v konkurenci Amazonu a Applu. O experimenty nikdo nestojí. A třeba já, který ke knihám pořád přistupuju s jakousi středoevropskou estetikou a neumím je vyrábět podle šablon, si v tom připadám nesvůj.

O JAKÉ ŠABLONY JDE?

I zavedení kreslíři starší generace, karikaturista Jules Feiffer nebo ilustrátor Tomi Ungerer, dnes musí své knihy dělat pro určitou věkovou skupinu dětí. Například Pilota a Malého prince jsem chtěl poskládat jen z velkých obrázkových dvoustran, ale můj americký nakladatel trval na tom, že nemůže vydat knihu složenou jen z pocitových a snových obrázků. Řekl, že jde o titul určený pro děti mezi šesti a osmi lety a že do takového musím dostat i faktické informace. Pro děti mezi šesti a osmi lety se konkrétně doporučuje, aby byl na jedné straně obrázek a k němu čtyři řádky textu. To je mi cizí a nejraději bych takovou formu trochu porušoval. Nakonec jsme došli k jakémusi kompromisu.

REAGUJÍ NA TUHLE ZMĚNU AMERIČTÍ ČTENÁŘI?

Teď, když mi odrostly děti, mám té zpětné vazby méně. A zpravidla přichází spíš od rodičů, kteří k tomu přistupují často pragmaticky. Před pár týdny jsem byl na knižním veletrhu v Chappaqua, bohatém místě severně od New Yorku, kde bydlí například Clintonovi. Přicházejí za vámi rodiče a na rovinu se ptají: Naší Irence je sedm let, co pro ni máte? A to se jim pak těžko vysvětlujte, že se snažíte kreslit knížky, aby je mohly číst osmileté děti, pak se k nim v deseti vrátily a ještě ve dvanácti v nich třeba objevily cosi nového a nezvyklého. Když jsem ten večer vyprodal svoje knihy, které byly určené vysloveně menším dětem, zbyl mi na stole jen politicky sofistikovanější Tibet nebo historicky laděná Zeď o totalitě. A ti rodiče moc nevěděli, co s tím.

TAKŽE NA CÍLOVÉ SKUPINY TAK ÚPLNĚ NEVĚŘÍTE?

Jenže já to taky kolikrát neodhadnu, žiju v Americe třicet let, ale pořád se učím. Před lety jsem takto ilustroval knihu básní Pabla Nerudy a doufal jsem, že zaujme hispánskou komunitu. Vůbec mi nedošlo, že tito lidé většinou nemají peníze, aby si koupili knihu v pevné vazbě. Že se jim vše musí vydat v paperbacku a ani pak to moc nezabere, protože u nich není zažité, aby měl člověk doma padesát knih. Takže někdy není od věci si nechat poradit.

MALÉHO PRINCE BEROU AMERIČANÉ ZA DĚTSKOU LITERATURU?

Částečně ano, protože když v angličtině vyšel poprvé, zrecenzovala ho P. L. Traversová, autorka knihy o Mary Poppinsové. Přiřadila Malého prince k dětským knihám a to už mu částečně zůstalo. Úplně jinak tu knihu berou Francouzi, pro které je asi důležité, že autor patřil k obětem druhé světové války. A ještě jinak to brala moje generace v tehdejším Československu. Pro mě patřil Malý princ k verneovkám, ke Třem mušketýrům a všemu, co bylo daleké a nedostupné, exotické a o to víc to člověku jitřilo fantazii. To jsem se teď do Pilota a Malého prince pokusil nějak promítnout.

A PROČ JSTE DO NĚJ NAKRESLIL OBRÁZEK MANHATTANU V PODOBĚ KROKODÝLA?

Když jsem přijel do New Yorku, ještě pořád se po městě tradovala historka, že když se v noci otevřou kanály, lezou z nich krokodýli. Je to nějaká lidová báchorka, jakou má každé město, něco jako v Praze někdejší historky z Podskalí. Ale mně to přišlo výstižné pro situaci exulanta, který se ocitne v cizím městě a to město na něj působí otřesně, až nepřátelsky. Vždyť jsem ten pocit kdysi, byť na okamžik, sám zažil.

PETR SÍS    (☼   1949)

Narodil se v Brně, studoval v Praze a na londýnské Royal College of Art. Za svou tvorbu získal Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně, ocenění Ragazzi na veletrhu dětské knihy v Bologni a roku 2012 prestižní Cenu Hanse Christiana Andersena. Je autorem čtyřiadvaceti knih pro mládež včetně nedávného Tibetu, Zdi – Jak jsem vyrůstal za železnou oponou či naposledy Ptačího sněmu. Ilustroval ale i přes dalších padesát knih, natočil šestadvacet animovaných filmů. Vytvořil mozaiku pro newyorské metro, sedmnáct let kreslil ilustrace ke knižním recenzím v deníku New York Times, nedávno vyrobil obří tapiserie pro letiště v Praze a v Dublinu. Se svou rodinou žije v New Yorku.

(Víkend, magazín Hospodářských novin, 42, 17/10/2014)

ROZHOVORY

Dva níže vydané rozhovory se Saint-Exupérym zaznamenali kdysi dávno Jacques Baratier a Georges Altman. První otiskly Les Nouvelles Littéraires v roce 1939, druhý Carrefour v roce 1945. V následujících dvou dopisech z druhé světové bitky odpovídá Saint-Exupéry na různá křivá obvinění, jež byla proti němu vznesena. Na závěr připojujeme několik poznámek ze Zápisníků, které se týkají některých spisovatelů slavných jmen. Nejsou to sice rozhovory v pravém slova smyslu, ale představují jakési „odezvy“, z nichž čouhá Exupéryho postoj vůči určitým jiným postojům.

Saint-Exupéry po návratu z Ameriky říká…

* V jeho knize uhodí do očí především jedna věc, jedna zdánlivá kontradikce: stává se často, abychom potkali skutečného muže činu a umělce v jedné osobě? Literatura je rétorika. Čin je život. V této výjimečné knize dostáváme současně tělo, krev i inkoust!

S úsměvem mi vysvětluje:

„Píšu od svých šesti let. Ke knize mě nepřivedlo letadlo. Myslím, že kdybych byl horníkem, snažil bych se čerpat poučení pod zemí. A být spisovatelem, možná bych své téma našel… v knihovně.“

Velká slova mu příliš nesedí. Hrdina je mudrc. Jeho bledě modrá pracovna s pohovkami rezavé barvy je zařízena ve stylu Ludvíka XVI. V pozadí jakási cela, jejíž veškerý prostor zabírá mohutný dubový stůl.

„V Zemi lidí se jevíte jako jeden z mála spisovatelů, kteří mají rádi svou dobu a nestydí se za ni…“

„Lidé mají milovat svou zem a dobývat ji. V tomto boji a v přijetí určitého úkolu nacházejí svou opravdovou velikost. Existuje jedna jediná pravda pro pilota i pro zahradníka. Stroj není cíl. Letadlo není cíl. Je to nástroj. Stejný nástroj jako třeba pluh.“

„Napsal jste: ,Zdá se nám, že dřívější život lépe odpovídal naší povaze z toho prostého důvodu, že lépe odpovídá našemu jazyku.´ Je to sporná otázka…“

„Žijeme na základě týchž pojmů, jaké do nás přenášejí námořnické písně z patnáctého století. Píseň z patnáctého století nám připadá dokonale jasná. Ale změnil se pojem vzdálenosti, nepřítomnosti. Naše řeč zřejmě už neodpovídá naší době. Řeknete ,bon jour´ newyorskému příteli vzdálenému pět tisíc kilometrů. Podívejte se, jakou závratnou spolupráci celého světa to vyžaduje: aby bylo vaše ,bon jour´ slyšet, dva pracovníci, jeden v nějaké centrále v Savojsku a druhý někde u Potomaku, ukápnou v jednu a tutéž minutu kapku oleje do osy alternátoru. Okamžitá spolupráce celé planety. Před sto lety to vyžadovalo čas, papír, koně, lodě… Kdežto kolikrát já jen vyletěl na simounu v šest hodin z Paříže, abych povečeřel v Amsterodamu!“

Saint-Exupéry kouří, nalévá do sklenic whisky a jeho duch dělá při tom loopingy na nebi myšlenek. Jeho ruka načrtává na prázdný list papíru drobné geometrické vzorce. Na stole leží několik knih: Úvahy o násilí, Karmelitánské studie…

„Dějiny člověka,“ pokračuje, „jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti…“

Člověk má skoro pocit, že je na přednášce z politických věd. Saint-Exupéry nachází jiskřivé formulace: „Člověk, utvářený v základu tím, co koná, je v základu utvářen pro to, co koná.“

„Obhajujete činný život?“

„Poskytnout člověku základ je důležitá věc. Nedáte-li mu základ, neexistuje ani člověk.“

„Totéž jste už vyslovil před šesti lety v Nočním letu, když jste hovořil o obětech vyžadovaných od pilota.“

„Bojovali jsme snad po celé roky s mořem, nocí, pískem a horami jen proto, aby nějaký dopis došel na místo rychleji? Člověk, který se zrodí z určitého souboru pravidel, je pro ně nezvratnějším zdůvodněním než jejich zdůvodnění logické, abstraktní.“

„Je dnes nebezpečí menší?“

„To se nedá srovnávat.“

„Kdy jste začal létat?“

„V roce 1920. Od šestadvacátého do třiatřicátého roku to byl ohromný úspěch! Ale když najdu nějakou fotografii z té doby, polovička přátel kolem mě je mrtvá.“

„To, co jste řekl o strachu a odvaze…“

„Tomu mě naučilo dvacet let létání. Neexistuje v lidském duchu falešnější pojem než tenhle. Čtyřikrát jsem se mohl zabít, ale strach jsem neměl.“

„Neměl jste nikdy strach?“

„Naopak, velice často…“

„Za jakých okolností? Opustil jste někdy palubu, abyste seskočil padákem?“

„Padákem jsem se nikdy nespustil do nížiny, jenom na výstavě“ – vyprskne – „a to jsem se strašně bál, protože trpím závratí.“

„A když jste byl bez naděje a bez vody ztracen v poušti třikrát tak veliké jako Francie?“

„Po třech dnech pochodu na slunci už vás nevede odvaha, ale přeludy. Pohlcuje vás nepřetržitá iluze. Už nejste pánem svých chodidel ani svého ducha. Člověk už není schopen vůbec žádných emocí. K emocím je třeba vlhka! (v Čechách alkoholické opojení?) Nakonec se vám stáhne hrdlo, jazyk visí ven. Pak už to dlouho netrvá. Právě v tu chvíli jsem potkal karavanu, která křížila mou cestu. Stačilo deset minut, a minul jsem ji… Člověka zachrání, že udělá jeden krok. A pak další. Pořád je to jeden a týž krok…“

„A když jste se zřítil do zátoky u Saint-Raphaelu?“

„Nic jsem necítil. Plíce se mi naplnily vodou. Téhle smrti jsem se vždycky bál, ale měl jsem pocit spíše příjemný. Tápal jsem v jakémsi snu, našel jsem dveře… To je všecko. To máte tak, samotné to divadlo dramatické není, dramata jsou jenom v představivosti.“

Antoine de Saint-Exupéry listuje výtiskem Země lidí, který mu věnovali dělníci Grévinovy tiskárny.

„Podívejte se! Je vytištěný na leteckém plátně. Jaké umění a kolik práce! Rád bych jim vzkázal, jak mě jejich gesto dojalo.“

JACQUES BARATIER

(Les Nouvelles Littéraires, 19. březen 1939)

Mé poslední setkání se Saint-Exupérym

* Pomalý hlas se omlouvá:

„Ano, budu vám vyprávět příběh, ale víte, je to dluh vděčnosti.“

Hovoří o svém povolání, které je jeho posláním, vážně a s nevtíravou přesností venkovana, který mluví o své práci a svých dnech.

Statný, ramenatý pořízek, oči jasné a přímé, tvář, která medituje, hloubá: Antoine de Saint-Exupéry, venkovan z nebes.

„Tak tedy. Jak víte, dělal jsem za války svou práci spolu s kamarády. Lety ,dálkového průzkumu´.“

„Bitvy?“

Poklidně mě opraví:

„Ne, nebojovali jsme, byli jsme spíš kořist.“

Tak poklidně, že člověk div mechanicky neodvětí:

„Ach tak, promiňte…“, a pak omluvně dodá:

„Tvrdá práce, což?“

Protože Saint-Exupéry hovoří o sobě, vysvětlí to po svém:

„Víte, v deseti tisících metrech je nebezpečí něco abstraktního. Člověk je neprožívá.“

Jeho příběh se však neodehrál v deseti tisících metrech, ale v sedmi stech.

„Tenkrát to bylo sportovnější,“ připustí.

Běželo o to, vykonat průzkumný let nad Arrasem ve výšce sedmi set metrů. Vzhledem k nebezpečnému úkolu a nebezpečné výšce byly vyslány zároveň tři stíhačky, aby Saint-Exupéryho letadlo chránily.

„Bylo temné, zatažené počasí. Dole pod námi se válčilo. Vyletíme, ti tři za mnou. Byli to kapitán Schneider, kapitán Pape a ještě jeden, na jeho jméno si nevzpomínám. Za chvíli se na nás vrhne šest messerschmidtů. Kamarádi zaútočí a přilákají je na sebe, abych proletěl. Pape a ten třetí jsou sestřeleni, padnou. Zbývá jen Schneider, dostane plný zásah a seskočí z hořícího letadla padákem. Mohu proletět. Pár střepin a vracím se zpátky.

A tady začíná drama… O nebezpečí, které mu hrozilo, Saint-Ex nic necekne. Ale hlas mu ožije, je náhle dojatý, naléhavý, chystá se hovořit o Schneiderovi.

„Víte, co udělá Schneider, když mě zachránil? Je strašlivě popálený, skoro slepý. Ale musí jít, pořád jít. S příšerně zhmožděnou tváří, vrávoraje bolestí, na každém kilometru o něco slepější, jde pěšky z Arrasu do Dunkerque. S jedinou myšlenkou: ,Jen abych došel, než zcela oslepnu.´ Jde, ruce má na očích nebo jimi tápe před sebou, jde po silnicích, zamíchaný do té války kolem sebe, a dojde. To jsem se dověděl až později. Tenkrát jsem si myslel, že zahynul. Že zahynul právě, aby mě chránil, a trápilo mě to.“

*

Mlčíme, strženi obrazem hrdiny, jehož oči pod zkrvaveným čelem zhasínají a který jde, „zamíchaný do války“. Ale Saint-Ex se pojednou nakloní, rozzáří se šťastným úsměvem.

„A představte si, že když jednou projíždím Paříží, dozvím se tohle: ,Schneider leží v americké nemocnici v Neulily.´ Běžím tam. Před jeho pokojem mi vykřikne vstříc jeho žena: ,Vy nejste mrtvý? A on se tu celé dny užírá výčitkami a hučí: ,Saint-Ex zahynul mou vinou. Choval jsem se jako idiot.´“

Saint-Ex se odmlčí a něžně dodá:

„Věřili byste tomu, co?“

A pokračuje:

„Vejdu dovnitř. Ach, ta kamarádova radost! Přinesl jsem mu ten nejkrásnější dárek, jaký si mohl přát, aby ulevil duši i tělu: přinesl jsem mu dárek sebe samého, živého.“

Kapitán Saint-Exupéry zmlkne. A v jeho němém úsměvu je v tu chvíli všechna chlapácká něha těch, kdo znají to, o čem ti ostatní sotva mají tušení: nádherné bratrství, jaké panuje v „partě“ letců. Je teď všecek rozzářený a znovu opakuje:

„Ten chlapec, jehož smrt jsem si vyčítal, a který si vyčítal mou, chápete? Můžete si myslet, jakou jsme měli radost.“

Já si hlavně pomyslel, že ten příběh má v sobě čistotu diamantu a tvrdost taktéž a epickou velikost.

Má-li Francie k životu, boji a myšlení takovéhle lidi, může jí to hřát u srdce.

*

Vlak, který ho má odvézt na jih, už se chystá vyjet z Perrache. Všechno jsme si neřekli. Už na nástupišti:

„A co vaše práce, Saint-Ex?“

„Ano, trochu jsem se do toho zas pustil. Píšu. Člověku to dělá dobře. Když člověk v téhle době píše, je to, jako by se vždycky na chvíli zavřel do kláštera. Mám ticho rád. Ticho práce. Ticho měst, pokud v nich je ta možnost. Víte, třeba takové krásné chvíle ticha, jaké jsou v Lyonu, často…“

Saint-Exupéry se totiž v Lyonu narodil.

Ještě pár posledních minut…

„Máte chuť na čtení? A co čtete?“

Vystoupil už na stupátko a zakrývá svou postavou celý otvor dveří. Odpoví jen:

„Mám rád knihy, nad nimiž má člověk dojem, že civilizace přece jen existuje.“

Takové jsou všechny velké knihy Francie. A všechny knihy Saint-Exupéryho.

Chtěl jsem to na něj zavolat. Chtěl jsem, aby znal můj názor. Vlak už jel příliš rychle. Už jsem rozeznával jen jeho ruku, kterou mi mával „na shledanou“, a důvěřivý úsměv člověka, který se setkal se Schneiderem.

A se kterým se my už dnes setkat bohužel nemůžeme…

GEORGES ALTMAN

(Carrefour, 21. únor, 1945)